Drahé kameny krkonošských potoků

Hledání drahokamů v Krkonoších
Těžba drahokamů zpravidla začínala nepříliš hlubokými průzkumnými vrty a šachtami v říčních údolích. Štěrk, písek a celý výkopek se pak prosívaly a vyplachovaly ve speciálních nádobách. Výsledkem byl koncentrát minerálů o velké specifické váze. Drahokamy se však vyskytují nejen mezi štěrky a písky říčních údolí, ale i v magmatických, metamorfovaných a sedimentárních kompaktních horninách. Téměř šestina všech drahokamů pochází z drúz v pegmatitech, v nichž vznikly krásné krystaly.
Saský učenec Georg Bauer (1494‒1555) řečený Agricola ve svém spise zveřejněném v roce 1556 pod názvem De re metellica libri XII (Dvanáct knih o hornictví a hutnictví) umístil nákres a následující popis způsobu, jímž Valoni získávali zlato a drahokamy z horských potoků: „...Italové, kteří cestují do německých hor, aby tam hledali zlato, vyplachují z potoků písek smíchaný se slídami a drahokamy ve dlouhém plochém korytě (A), vydlabaném z jednoho kusu kmenu... a na jedné straně otevřeném (B). Toto koryto pak vloží do potoka (D) tak, že voda do něj neproudí prudce, ale lahodně jím proplouvá. Pak hodí písek a míchají kopistem přizpůsobeným tvaru koryta (E). Aby zlatá a granátová zrnka neutekla spolu s lehkým pískem, zavírají otevřený bok (C) upraveným prknem (F), které je však nižší než boční stěna koryta. Zrnka zlata a granáty, které se usadí společně s těžším pískem na dně, omývají v další nádobě, balí do kožených saků (G) a berou se sebou...“
Počet drahokamů, které se nacházely v Krkonoších, byl tak velký, že císař Rudolf II. nechal přivézt do Prahy jejich nejlepší zpracovatele. To byli proslulí bratři Miseroniové z Milána. V roce 1580 v Bubenči na předměstí Prahy existoval brusičský mlýn a dílny, v nichž se zpracovávaly drahé kameny. Vše řídil Ottavio z rodiny Miseroniů.
O sto let později Christian Gryphius ve svém popise cesty, kterou vážil do Krkonoš v roce 1670, zmínil sběrače a brusiče drahokamů bydlícího v Karpaczi, jistého Christopha Exnera. Hledání a zpracování drahých kamenů se v Krkonoších stalo natolik populární, že v samotné Jelenohorské kotlině (Kotlina Jeleniogórska) existovalo tehdy několik rýžovišť a brusíren, mimo jiné v dnešní městské části Jelení Hory – v Sobieszowě.
Opravdovým hlavním městem tehdejších brusičů drahých kamenů se staly Cieplice. Králové, knížata, aristokracie a posléze i lázeňští hosté, kteří sem přijížděli, objednávali u cieplických brusičů zejména pečetidla a pečetní prsteny s gravírovanými motivy nebo citáty. Polský osvícenec Hugo Kołłątaj, který ve zdejších lázních pobýval v září roku 1792, objednal u cieplických řemeslníků čtyři pečetidla. Na jedno z nich nechal vyrýt nápis na památku ústavy ze 3. května 1791. Jednalo se o první ústavu v Evropě a druhou (po Spojených státech) ve světě. Další pečetidlo bylo z topasu se stříbrem.
Mineralogické bohatství Krkonoš bylo možno obdivovat na příkladu sbírky shromážděné šlechtickou rodinou Schaffgotschů z Cieplic. Sbírka obsahovala minerály a zejména křišťály z Krkonoš. Takto se o ní vyjádřil v roce 1847 polský básník a geograf Wincenty Pol: „Mineralogická sbírka je pravidelně uspořádána a velmi bohatá, zejména pokud se jedná o oddělení křišťálů nejkrásnější krásy. Vcelku čítá přes 12 000 exemplářů...“
V okolí Cieplic, Łomnice, Kowarů a také z řeky Bobr a jejích přítoků se kdysi těžil kámen připomínající topas, který však topasem nebyl. Říkalo se mu „falešný“, „zlatý“, „škotský“, „český“ nebo „španělský“ topas. Po obroušení se z něj dělaly náhrdelníky, které se pak prodávaly jako náhrdelníky ze „slezského topasu“. Jednalo se o žlutě zbarvený křemen čili citrín, od latinského „citrus“.
Název křemene pochází od praslovanského slovního kmene (s)krem-, který se vztahuje ke slovu títi, řezat. Některé jeho formy, například pazourek, sloužily totiž pro výrobu nástrojů. Chemicky se jedná o oxid křemičitý (SiO2), který se vyskytuje v téměř 200 odrůdách.
Křišťál je nejčistší forma křemene s vysokou tvrdostí – na skle jím můžeme udělat rýhu. V dávnověku se koule z horského křišťálu používaly pro vypalování ran. Japonští vyšívači, kteří vytvářejí komplikované výšivky, jej používali pro chlazení rukou, aby zabránili jejich pocení. Podobá se sklu, avšak zlatníci jej velmi snadno odlišují – přiložený k tváři dává pocit chladu. Starověcí Řekové se domnívali, že se jedná o led, který ztratil schopnost tát, a proto mu říkali krystallos, což znamená led. Plinius tvrdil, že křišťál vzniká ze sněhu během velmi tuhých zim. Začátkem 19. stol. existovaly v Łomnici, Karpnicích a ve Szklarské Porębě speciální podniky, které se zabývaly jeho těžbou.
Fialově zbarvenému křemenu, jenž za svou barvu vděčí poměrně velkému obsahu oxidu železitého (Fe2O3), se říká ametyst. Ametyst je nejcennější odrůdou křemene. Podle víry starověkých národů chránil svého majitele před následky opilství. Název tohoto minerálu znamená totiž řecky „neopíjet“. V pozdějších dobách se tento název vykládal jinak – jako „ten, který neotráví“ čili chrání proti veškerým jedům. Ametyst prý chránil proti chybám, proti propadání hněvu nebo šílenství. Sv. Hildegarda doporučovala léčit různé kožní nemoci potřením nemocného místa ametystem, který se měl předtím zvlhčit jazykem. Těhotným ženám doporučovala nosit na bocích ametystové perly, díky nimž měly být jejich děti krásné, chytré a zdravé. Neplodné ženy pak se měly stát plodnými.
Dodnes můžeme v krkonošských potocích, mimo jiné v Płomnici a Łomniczce, narazit na úlomky ametystů, křišťálů a hnědých granátů velikosti zrnka hrachu. Poslední zmíněné kameny se poměrně často vyskytovaly na slezské straně Krkonoš a byly stejně cenné jako zlato. Benátčané je přidávali jako příměs do takzvané zlaté soli, která se používala při výrobě barevného skla.
Tato oblast je skvělá k procházkám; někdy se mimochodem odkopnutý kamen může ukázat jako hodnotný mineralogický kousek.