Hornické tradice Kruczích Skal

KRUCZE SKAŁY
Již ve středověku se ve skalní skupině Krucze Skały – v překladu „Krkavčí skály“ – těžily první nerosty.
Podle některých zdrojů nejstarší štoly vyhloubili tyrolští horníci, kteří zde hledali safíry a zlato. Tuto informaci můžeme najít v publikaci nazvané „Wegweiser durch das Riesengebirge“ z roku 1898.
Toto připomíná i památný kámen umístěný na úpatí štoly. V horských podmínkách se štoly hloubily do svahů. Horníci se snažili dostat do sekundárních hlubších vrstev bohatých na minerály. V 15. a 16. stol. se nedolovalo šetrnými způsoby. Převládala snaha o co největší zisky při minimálních nákladech. Těžila se nejbohatší ložiska, z nichž se dobývala pouze největší seskupení minerálů. V případě rozlehlého ložiska se štoly hloubily směrem do těžené šachty, anebo naopak se šachta hloubila do těžené štoly. Tímto způsobem byla zajištěna dobrá ventilace dolů a přeprava vytěženého materiálu na povrch. Štoly se hloubily podél hlavní žíly. Pokud se žíla ztrácela ve stropu nebo dolní vrstvě, směrem dolů nebo nahoru se hloubily slepé chodbice. Chodby se razily každých 15 metrů, od nich se vedly až dva metry vysoké přístupové chodby k seskupením minerálů. V důlním díle se ruda třídila a pak byla dopravována na povrch. Hlušina se nechávala na předku podél stěn štoly a ve vytěžených důlních dílech.
Jak se můžeme dozvědět z časopisu „Schlesische Provinzialblätter“ z roku 1797, jistý Gottfried Exner založil roku 1788 nebo 1790 dva kaolinové doly. V Krkonoších se těžila nejen kaolinová hlína, ale i živce, z nichž po zpracování vznikala surovina pro výrobu velmi kvalitního porcelánu.
Říkalo se, že za tunu kaolinu dostával Gottfried Exner 20 franků ve zlatě! Vytěžený materiál se posílal do berlínských porcelánových manufaktur.
Živce jsou minerály, které se v přírodě vyskytují nejběžněji. V magmatických horninách, jako je žula, tvoří 50 % minerálního složení. Krkonošskou žulu odlišíte od žuly z jiných oblastí právě podle charakteristických růžových živců, které neuvidíte ani v žule ze Strzegomi či ze Strzelina. Většinou tvoří růžové tabulky v délce 1 až 7 cm srostlé do velmi jemných uspořádaných vrstviček s charakteristickým leskem.
Výsledky působení Gottfrieda Exnera můžeme obdivovat dodnes, protože v důsledku hornických prací, které prováděl na Kruczích Skałách, vznikly dvě umělé jeskyně.
Krucze Skały za svou slávu vděčí nejen ložiskům živců a kaolinu, ale zejména seskupením pegmatitů, safírů a granátů.
Pegmatit je druh hrubozrnné žilné horniny, která se může vyskytovat v žulách. Už po hlavní etapě krystalizace magmatu zůstává zbytkové magma, obohacené o těkavé složky a řadu dalších prvků. Ze zbytkového magmatu krystalizují minerály pegmatitu. Vznikají obrovské vzájemně prorostlé krystaly křemene, živce a muskovitu. Často se mezi nimi objeví cenné korundy, turmalíny, ametysty, topasy a minerály s obsahem stopových prvků, jako je beryl.
Korund je oxid hlinitý značné tvrdosti, na Mohsově stupnici má tvrdost 9. Tvrdší je jedině diamant. V pegmatitech Kruczích Skał se nacházely bleděmodré korundy dosahující velikosti 5 cm. Korund může být červený, tmavomodrý, světlemodrý, růžový, hnědý, fialkový, šedý, černý a dokonce i bezbarvý. O barvě rozhodují příměsi kovů. Průhledné odrůdy korundu, jimž se říká safíry a rubíny, patří mezi drahokamy. V pegmatitech v okolí Wilczí Poręby byly nalezeny několikacentimetrové krystaly bílých nebo bleděmodrých safírů. Nejcennější exempláře pocházející z této oblasti se nalézají ve vratislavském Geologickém muzeu (Muzeum Geologiczne we Wrocławiu). Byly nalezeny koncem 19. stol.
Ještě na podzim roku 2002 současní hledači pokladů našli krásné ukázky safírů, když prohledávali výtěžek někdejšího kaolinového dolu ležící na úpatí dvou štol. Nalezený safír byl malým výrůstkem na pegmatitu, základna sloupku měřila zhruba 10 mm a měl krásně modrou barvu.
Řekové zasvětili safír Diovi. Kleopatra nosila v koruně obrovský exemplář tohoto kamene. Drahým
kamenům se vždy připisoval zázračný charakter. Safír měl uklidňovat a majitele činit pobožným a bohabojným. Ve středověku ho nosili mniši a kněží, protože prý dával sílu unavenému tělu, pomáhal se zbavit závisti a věrolomnosti, osvobozoval od splínů a dodával odvahu. Pomáhal také zvítězit nad nepřítelem, proto se mu říkalo „kámen vítězství“. Zvláštní sílu měl prý hvězdnatý safír, protože linie, které se v něm křížily, symbolizovaly víru, naději a osud.
Pokud půjdeme podél řeky Płomnica, která teče na úpatí Kruczích Skał, můžeme v jejím korytě najít granáty, které za svůj název vděčí podobě s ovocem granátového stromu.
Granáty byly zvlášť populární ve středověku, pro jejich červenou barvu se jim říkalo karbunkuly. Dvorní lékař císaře Rudolfa II. z dynastie Habsburků Beotius de Boot mínil, že vznikají z kapek vody, které byly těsně před uschnutím zbarvené krví. Připomínal také granát velikosti holubího vejce, který měl ve své pokladnici Rudolf II. Červeně zbarveným granátům se připisovaly tajemné vlastnosti. Čím tmavší červená, tím měl být zrádnější, protože prý obsahoval zrádný oheň. Granáty chránily své majitele proti moru a proti úderu blesku, podporovaly životní sílu, chránily před hanbou, dávaly sílu rozhodovat a obětovat se pro ideu a pro milovanou osobu. Ve středověku se věřilo, že granát rozdrcený na prášek je skvělým lékem na mnohé neduhy.
Navštivte Krucze Skały a hledejte krásné exempláře safírů a granátů. Možná vám Krakonoš bude přát a dostanete se k pokladům ukrytým v těchto místech.