Hornické tradice Wilczí Poreby a okolí

Wilcza Poręba, v překladu Vlčí paseka, je dnes jednou z městských částí Karpacze, avšak kdysi to bývala samostatná osada ležící v horských oblastech panství hraběte Schaffgotsche z Cieplic. Obec obývali dřevorubci, pastevci a uhlíři. Posledně jmenovaní se zabývali vypalováním dřevěného uhlí pro potřeby hutí a kováren, které se nacházely v Kowarech a Ściegnech. Poslední milíře byly v provozu na Wilczí Porębě na přelomu 19. a 20. stol.
Wilcza Poręba leží v místě, kde se setkávají dvě krkonošská údolí – Sowia Dolina a Kocioł Łomniczki. Důlní práce se zde prováděly ve velkém měřítku. Řeka Łomniczka – přítok řeky Łomnica – byla záhy navštěvována hledači zlata a drahých kamenů. Popisy tras vedoucích do jejího údolí najdeme ve středověkých (14. a 15. stol.) valonských spisech. Poměrně velké množství zlata způsobilo vznik prvních dolů. Začátkem 16. stol. byly prováděny intenzivní průzkumné práce v okolí Sněžky na české straně Krkonoš. Čtvrtého října 1534 obdrželo sedmnáct horníků od českého krále Ferdinanda dvacetileté privilegium na těžbu kovových rud v Obřím dole.
Ve stejné době a v téže rudonosné oblasti, pouze na slezské straně hor na úpatí Sněžky, byly prováděny důlní práce v karu Kocioł Łomniczki. O jejich intenzitě svědčí legendy, které dosud vyprávějí místní lidé o podzemních štolách propojujících Kocioł s Obřím dolem. V 18. stol. se na svazích Sněžky dobývaly olovnaté a stříbrné rudy.
Důkazy najdeme v dobových dokumentech. Císařovna Alžběta udělila v roce 1711 Bernardu Koburgovi právo provádět v Karpaczi a zvlášť i v masivu Sněžky hornické práce. Z dokumentu vyplývá, že v těchto místech se už dříve podobná činnost uskutečňovala. Na hornických plánech, které tehdy vznikaly ve Slezsku, můžeme často najít vyznačená stará důlní díla pocházející z 15. a 16. stol a nalezená hledači v 18. stol.
Stopy po dolech existujících v těchto oblastech dávno zmizely a dnes je už nikdo nenajde. Avšak ještě v 19. stol. se krkonošští horalé zmiňovali o znacích vyrytých do skal v karu Kocioł Łomniczki. Jednalo se prý o stopy zanechané hledači pokladů a horníky a také o symbolickou připomínku míst, v nichž se kdysi odehrály nějaké tragické příběhy. Nejčastější byly znaky představující ležící kladivo; do našich dob se bohužel nedochovaly. V současnosti je jediným svědectvím, které potvrzuje pobyt horníků na úpatí Sněžky, staré názvosloví dochované na mapách.
Na staré mapě pocházející ze 17. stol. můžeme najít starý název pro Kocioł Łomniczki – „Maeltzgrund“ nebo „Maeltzgrube“. Slovo „maeltzen“ nebo „melzen“ znamená „schmelzen“ či „weich machen“ čili tavit, činit měkkým. V tomto místě tedy muselo existovat mnoho štol, v nichž se těžily rudy pro potřeby zdejších hamrů. Od nich místo získalo svůj název, který můžeme spatřit na oné mapě.
Na východním svahu Małé Kopy, poblíž malého balvanu viditelného pouze od Jelenohorské kotliny nebo ze samotné Sněžky, se objevuje název „Kohlgrube“. Před staletími bylo mezi horníky nepsaným zvykem, že nalezená kovová žíla nebo celé ložisko získávaly název podle svého objevitele. Největší znalec starých hornických tradic J. Agricola píše, že v Annabergu získalo minerální ložisko odhalené jistým uhlířem název „uhlířské“.
Železná ruda vytěžená v údolí Kociol Łomniczki byla zpracovávána v peci Wolfshauer Eisenbergwerkes postavené ve Wilczí Porębě.
Existoval zde i hamr, kde se přetavovala železná ruda vytěžená v kotli Łomniczky. Ještě koncem 19. stol. bylo možno na pozemcích patřících Gerhartu Pohlovi a Kurtu Fromnbergovi, v místech původních hutních pecí, najít zbytky strusky s takovým obsahem železa, že na ně reagovala magnetická střelka. I poměrně nevelký výskyt magnetitu způsobuje totiž vznik lokálních magnetických polí a značné výkyvy magnetické střelky od severního směru.
Z Wilczí Poręby je už jen krůček do údolí Sowia Dolina (Soví údolí), které už ve středověkých dobách navštěvovali hledači zlata, drahokamů a dalších pokladů skrytých pod zemí. Kapitán D. Cogho, v 19. stol. známý hledač valonských stop, našel s pomocí lesního strážce Liebiga z Wilczí Poręby dne 21. srpna 1893 v severní skalní skupině Tabule (pol. Skalny Stół) do skály vyryté hornické znaky (dva hornické nástroje nad křížem).
Podobně ve starém valonském spise najdeme popis cesty vedoucí do údolí Sowia Dolina k tamějším skrytým pokladům: „V Miłkowě se ptej na stezku přes Sněžné hory směrem jižním; jda po ní, dívej se na špičatou horu (Księża Góra), a až k ní dojdeš – nech ji vpravo na severu... Pak pohleď na hřeben jakoby navršený z kamene. Tam má svůj počátek voda, která teče po svahu a pak se vlévá do rokle. Až přijdeš pod Skalisty Grzbiet (Skalnatý hřeben),... najdeš zlato, granáty a drahé kameny...“
V spise o minerálních zdrojích ve Slezsku pocházejícím z 18. stol. najdeme informaci věnovanou minerálním ložiskům v údolí Sowia Dolina. Na úrovni Wilczí Poręby na svahu Svorové hory (pol. Czarna Kopa) se nacházela měděná, stříbrná a cínová ruda a také velké množství železné rudy. Tomuto místu se kdysi říkalo „Schwarze Klippe“.
První zmínka o dolech, které existovaly v Sowí Dolině, pochází z roku 1703 a vztahuje se ke granátům, které se zde těžily. Poměrně přesnou charakteristiku zdejších dolů na drahokamy najdeme v popisu výletu, který roku 1760 absolvoval piechowický pastor J. T. Volkmar. Knižně byl tento popis vydán v roce 1777 jako „Reisen nach Riesengebirgen“.
Granáty jsou minerály, které za svůj název vděčí podobě s ovocem granátového stromu. Na dně potoků v údolí Sowia Dolina a také v krystalických břidlicích západního svahu můžete najít četné a poměrně velké červené krystaly, které se zde před staletími těžily. V 70. letech 20. stol. se podařilo pomocí dezintegrátoru vyloučit z horniny granáty o velikosti 3 mm.
Po celé 19. stol. se v Sowí Dolině těžilo. Na úpatí skalní skupiny Granaty a Walońskie Kamienie ve výši 820 m n. m vznikly v 1. polovině 19. stol. doly na měděnou rudu s příměsí olova. Těžba byla zastavena v roce 1862. O několik let později byly důlní práce prováděny ještě jednou nedaleko Buławy, na levé straně řeky Płóknica. Dnes tu můžete vidět výrazné stopy někdejší štoly, jejímž posledním majitelem byla rodina Effnertů. Štola měřila přes 100 metrů, dolovala se z ní měděná ruda. Pracovalo tu dva až pět horníků ze vsi Ściegny. Doly Effnertovy rodiny prosluly díky geologickému objevu z roku 1883. V tomto roce penzista z Kowarů, pan H. Mende, našel andalusit. Jednalo se o první exemplář tohoto minerálu v Krkonoších, který potvrdil jeho zdejší výskyt. Avšak opravdovou senzací 19. stol. se stalo nalezení aduláru – měsíčního kamene ve zdejších dolech. Název adulár pochází z naleziště v horském masivu Adula (Adular Bergstock) poblíž St. Gotthardu ve Švýcarsku, kde se ze skalních puklin dobývaly nejkrásnější kusy. Adulár je symbolem Švýcarska a Cejlonu. Kus nalezený ve štole v údolí Sowia Dolina byl tehdy jediným dosud známým exemplářem v celém Slezsku.
Avšak většina stop po bývalých dolech Sowí Doliny nenávratně zmizela v hlubinách času. Wilcza Poręba se naopak může pochlubit nevšedním přírodním jevem, o kterém informovaly už průvodce a popisy Slezska v 19. stol. Mezi 13. až 24. prosincem se slunce nachází tak nízko nad horizontem, že na Vlčí pasece není vidět, protože ji po celý den zakrývá Lesní hřeben (též Střecha, polsky Kowarski Grzbiet), Obří hřeben (polsky Czarny Grzbiet), Sněžka a Kopa. Vzniká tím dojem zdánlivé polární noci.