Krkonošské zlato

Hlavní místa, v nichž se těžilo zlato na polské straně Krkonoš, se nalézají v okolí Szklarské Poręby, Świeradowa, Jelení Hory (Jelenia Góra) a Karpacze. Dokazují to výsledky výzkumů, které potvrdily výskyt malého množství zlata v píscích a štěrku zdejších potoků.
Na území Karpacze se zlato nacházelo v potocích protékajících osadami Płóczki, Ściegny, Wilcza Poręba (Vlčí paseka) a také v údolí Sowia Dolina (Soví údolí). Zlato se rýžovalo i v Łomniczce, Złotém (Zlatém) potoce a Łomnici. J. G. Volkelt zpracoval a v roce 1775 ve Vratislavi (Wrocław) vydal knihu o zlatokopectví ve Slezsku, v níž píše o jistém Antoniu Wahlovi, který tvrdil, že zlato se nacházelo kolem Malého rybníka (Mały Staw) a v okolí Sněžky. Autor tohoto spisu také tvrdí, že Valoni věděli o výskytu většího množství zlata v pramenech krkonošských potoků a z kovu vytěženého mj. ze Złotého potoka v nivační depresi Biały Jar byl vyroben zlatý řetěz pro lehnicko-břežského knížete Jiřího II.
Důkazy o hledání a nalézání zlata v některých potocích najdeme i v jejich jménech – některé názvy vodních toků totiž obsahují výraz „Seifen“, „Seiffen“, což znamená rýžovat, vyplavovat písek a štěrk za účelem nalezení zlata.
Slovanský název potoka „Płomnica“ (Plaknitz), který protéká údolím Sowia Dolina a částí Wilcza Poręba dosvědčuje, že i zde se hledaly drahé kovy a kameny. Další potvrzení najdeme ve valonských spisech pocházejících z 15. stol., v nichž se můžeme dočíst o „rokli na skalnatém hřebeni, kde lze najít červené zlato, křišťály a granáty i drahé kameny“.
Podobně 1,1 km dlouhá Płóknica, jeden ze dvou potoků vytvářejících Płomnici, která pramení na úpatí Średní Kopy a Svorové hory (pol. Czarna Kopa), byla ve středověku – na což poukazuje slovanský původ názvu – zlatonosným místem.
Geografické názvy obsahující výraz „Eule“, tedy původně keltské „jilova“, signalizují výskyt zlata. Proto Quiring tvrdí, že Sowia Dolina – „Eule“ znamená „sova“ – byla místem, kde už ve starověku Keltové těžili zlato, což prý potvrzují i pro Kelty typické tvary historických štol.
Nejstarším způsobem těžby zlata bylo vyplavování zlatých zrníček a šupinek z materiálu vytěženého z výchozů zlatých žil, resp. ze stropní části překryté maximálně 1 m silnou hlušinou. Hlubší ložiska byla téměř nedosažitelná, a to kvůli nutnosti stavět hráze proti vodě a potřebě odstraňovat větší valouny, které nebylo možné zvednout ani dvěma až třemi osobami. Proto se často těžba v těchto povrchových „dolech“ přerušovala a těžilo se na dalším místě. Důlním dílem byla v podstatě jáma o průměru často i několika desítek metrů částečně vyplněná vodou. Zlatonosný písek ze dna a stěn jámy se pomocí vody vyrýžoval. Právě tímto způsobem, předcházejícím plánovité a systematické důlní těžbě, se těžilo zlato v údolí Sowia Dolina.
Jedním ze způsobů získávání zlata bylo také speciální tvarování koryta vodního toku včetně vyztužení skalními bloky, stavby hrází a jímání vody. Takto připravené zařízení plnilo funkci rezervoáru, do něhož se dostávala zlatá zrnka nesena vodou. Celé území, v němž se prováděly práce tohoto druhu, bývalo označeno kameny s vyrytým křížem informujícími o průběhu hranice jednotlivých pozemků. Po několikadenní údržbě se takový rýžovací splav uvedl do provozu a mohl sloužit několika generacím zlatokopů.
Podle jelenohorských kronikářů jistý Jeremiáš Vinzentz, Ital z Benátek, který přicestoval do Krkonoš, zde našel tolik zlata, že na fronton svého domu nechal pořídit nápis: „Montes Chrysocreos fecerunt nos Dominos“ (Zlatonosné hory z nás učinily pány).
Zlato je drahý kov, který nepodléhá povětrnostním vlivům a nerezaví. Zlatá kostka o hraně 10 cm váží skoro 20 kg. Zlato se taví při teplotě 1 064 °C a je přitom velmi plastické, z jednoho gramu tohoto kovu lze vytáhnout 2400 m dlouhý drát a udělat tak tenkou zlatou fólii, že propouští světlo. Zlato bylo vždy symbolem bohatství a nejvyhledávanějším kovem. Lidi často zachvacovala zlatá horečka. Celé davy pak přijížděly na místo, kde bylo možno zlato najít.

Ve středověku hledali zlato v krkonošských potocích Valoni, dodnes se na Wilczí Porębě dochovaly stopy po historickém rýžovišti tohoto ušlechtilého kovu. Podle odhadů se v letech 1175–1492 v Krkonoších vytěžily zhruba tři tuny zlata. V roce 1500 světová roční výroba zlata činila zhruba 6000 kg, v roce 1700 to bylo 11 000 kg, v roce 1900 už 350 000 kg.
Lidé nalezli pro tento drahý kov mnohá uplatnění. Leonardo da Vinci prý ze zlata připravoval speciální zlatou barvu na vlasy pro florentské dámy. V dřívějších dobách se pomocí štětce z bobří srsti nanášely na sochy a jiné předměty tenoučké zlaté plátky tenké 0,0001 mm. Koloidní zlato, jemuž se říkalo i Cassiův purpur, se pak používalo k výrobě kvalitního rubínového vitrážového skla a k malbě na sklo a porcelán.
Zlato hlupáků se říkalo minerálu, který už v dobách starověku popsal Plinius jako pyrit – ten, který může zabraňovat zkáze krve. Jeho název pochází od řeckého pyr, což znamená oheň, a je spojen s jiskrami, které se objevují během štípání.
Pyrit se vyskytuje poměrně hojně a téměř každý ho viděl ve štěrku krkonošských potoků – mezi písky a malými kamínky září jeho zrníčka velmi podobná opravdovému zlatu. Od zlata ho však můžete snadno rozeznat: když ho totiž poškrábete něčím ostrým, zůstane v něm černá rýha, zatímco ve zlatu bude žlutá.
Ve starověkém Řecku se věřilo v magickou moc pyritu, který se nosil jako amulet. Říkalo se mu i kámen inků, protože ti z něj leštěním vyráběli zrcadla, která se pak nacházela v jejich hrobkách.