Valoni - středověcí hledači pokladů

Krkonoše a Jizerské hory se již ve středověku staly cílem hledačů pokladů. Neodradila je nepřístupnost horského terénu – vidina získání pokladů a slávy byla silnější než strach.
Začátky hledání drahých kovů v Krkonoších sahají do 12. stol. a jsou spojené hlavně s příchodem hledačů z dalekého Valonska.
Jistý Laurentius Angel nebo Angelus, hornický mistr, odhalil prý v roce 1148 poblíž dnešních Kowarů na svahu kopce Rudnik ložisko železné rudy tak bohaté, že deset let poté Boleslav Kadeřavý poslal na toto místo dvě stě lidí, aby zdejší rudu těžili, tavili z ní železo a vyráběli kovové předměty. Vděčnost kowarských a ściegnenských horníků byla tak velká, že se rozhodli legendárního nálezce ložisek železné rudy uctít a dřevěnou kapličku postavenou zde v roce 1225 zasvětili sv. Vavřincovi.
V historických pramenech pocházejících ze středověku nalezneme pro hledače pokladů pojmenování jako „Wale“, „Wallone“, „Wälsche“, „Wahl“, „Wahle“, „Wahlen“, „Walen“ „Wołch“, „Włoch“, „Walische“, „Venetier“, „Venediger“, „Venetianer“, „Walschen“, „Italiener“ bez ohledu na to, z jaké části Evropy (ze severní Itálie, dalekého Valonska, nedalekého Saska, Krušných hor či z pohoří Harzu) dorazili do Krkonoš.
V tzv. Vratislavském valonském spise z 15. stol. je obsažena první informace o hledačích pokladů na území nejvyššího pásma Krkonošsko-jesenické soustavy. Dozvídáme se z ní o přistěhovalci z Florencie, jistém Antoniu de Medici řečeném Antonius der Wale (Valon), hornickém podnikateli a hledači rud.
V 16. stol do Krkonoš přicházeli rozmanití hledači. Byli mezi nimi i lékaři, alchymisté, hledači pokladů, obyčejní dobrodruzi, horníci, proutkaři i „svobodní lidé“. Jedním z nich byl lékař Petrus Andreas Matthiolus ze Sieny (1507–1577), který navštívil naše hory v roce 1563. Hledal léčivé rostliny. Dalším byl lékař a alchymista Leonhard Thurneysser zum Thurn, který navštívil Krkonoše a Jizerské hory před rokem 1570 a našel zde zlato a drahé kameny.
Z nejcennějších nalezených kamenů – korundů, safírů či rubínů – dělali Valoni mistrovské šperky, méně cenné ametysty, topasy, turmalíny, granáty, jaspisy či křišťály sloužily k výrobě proslulých florentských mozaik. Benátčané se o tyto vzácné kameny zajímali z jiných důvodů. Minerály obsahující sloučeniny kobaltu se totiž využívaly při barvení skla.
Krkonošští hledači pokladů chtěli především najít zlato. Tento vzácný kov se vyskytuje ve zdejších horách ve třech základních podobách – v písku a štěrku krkonošských struh, potoků a řek, v kovových rudách a jako zrna intruzie v žílových horninách, např. v žílách křemene.
Ve středověku bylo známým místem setkávání hledačů pokladů ve Slezsku Solniční náměstí (Rynek Solny) ve Vratislavi (Wrocław).
Tam se vyměňovaly informace o skrytých pokladech, cestách, které k nim vedou, a způsobech hledání. Obrovskou úlohu při vytváření aury tajuplnosti a nevšednosti sehrály poznámky někdejších hledačů, jimž se časem začalo říkat valonské spisy (pol. Księgi Walońskie). Díky nim lidé věřili, že v horách lze najít poklad. Tyto spisy, které po sobě Valoni navštěvující Krkonoše zanechali, jsou pro nás opravdovým pokladem, sice ne doslova, ale pokladem svědectví o místech výskytu vzácných kovů a drahých kamenů, jejich počtu a kvalitě a jak vypadaly v té které lokalitě. Dozvíme se, jaká náčiní a nástroje se používaly pro hledání, co se hodilo na cestě, jak se značila místa pro snadnější nalezení trasy. Spisy obsahují i pravidla zacházení s duchy hlídajícími podzemní pokladnice, aby se účinně zneškodnili a dokonce zajistila jejich přízeň. Z dochovaných valonských spisů pocházejí i první informace o hledačích, kteří navštívili naše hory. Protože zvykem Valonů bylo se pod pořízenou poznámku podepsat, známe i některá jejich jména a příjmení. Nejstarší sepsané informace o hledačích pokladů, kteří do Krkonoš a Jizerských hor dorazili ze vzdálené Itálie, obsahuje zmíněný pergamenový manuskript z 1. poloviny 15. stol., který se do konce druhé světové války ukrýval ve vratislavské Městské knihovně (Wrocław). Jeho autorem byl patrně onen Antonius z Florencie, jinak Antonius der Wale.
Koncem 19. stol. se do rukou jelenohorského lékaře Fiegela dostaly dva valonské spisy z 16. stol. V jednom z nich můžeme číst: „V údolí ležícím vysoko v horách na severu najdeš znaky u keře, jenž vzhledem připomíná člověka, jdi podél něj nahoru, až najdeš Mahlstein. Pod ním je jáma, vejdi do ní. Uvnitř najdeš mnoho zlata, ale není to jisté. Proto jdi dále, až najdeš skálu, z níž padá voda, ona se jmenuje Vysoký vodopád. Pod stěnou vody je ve skále jáma (jeskyně). Překroč stěnu vody a vejdi do jeskyně. Tam najdeš mnoho zlata.“
Ještě donedávna viditelnou a téměř hmatatelnou stopou působení Valonů v Krkonoších byly tajuplné symboly, které vytesali do skal. Pravděpodobně si tímto způsobem značili cestu ke skrytým pokladům. Z roku 1558 o nich pochází první zmínka z pera českého kronikáře Šimona Huttela, který viděl „mnoho křížů a znaků a na buku vyryté datum MDII (1502) a ruku ukazující východním směrem k jedli, na níž bylo vytesáno kladivo a krumpáč“.
Znaky na kamenech, skalách a stromech plnily nejen funkci ukazatelů, ale i svého druhu talismanů. Měly rozmanitou formu, G. A. Volkmann se zmiňoval o různých symbolech nalezených v Krkonoších: lidských postavách, rukách, štítech, nožích, kolech, křížích, lucích, mřížích, žebřících, kolech s hákem, s křížkem, měsících, sluncích a o rozmanitých liniích a jednotlivých písmenech. Některé znaky připomínají symboly používané horníky pro označení některých kovů, například stříbro bývalo označováno kresbou měsíce, zlato znakem slunce, měď symbolem Venuše, olovo piktogramem Saturna.